RECENZE: Z filmu o Janu Palachovi vás bude mrazit. Do duše však Palachovi nenahlédnete

Autor: Petr Semecký
Před 8 měsíci
367


Točit film o jedné z nejvýraznějších civilních obětí v historii Československa je samo o sobě oříšek. Když je tou obětí student Jan Palach, jenž se v roce 1969 upálil na protest proti okupaci vojsky Varšavské smlouvy, onen oříšek ještě více tvrdne, neboť o Palachovi a jeho psychických pohnutkách se toho zase tolik neví.

Režisér Robert Sedláček sice mohl vycházet ze vzpomínek Palachových příbuzných a přátel. Stejně tak mohl sáhnout do historických archivů a dohledat si Palachovu životní dráhu od dětství až po skon při studiích na filosofické fakultě. Sám Palach však o svém činu a pohnutkách nezanechal mnoho důkazů, čímž se filmaři dostávají na zamrzlou plochu tvůrčí fabulace, která v případě filmového zpracování Palachova osudu vede k určitému zploštění titulní postavy, jíž se film nedokáže dostat pod kůži a našlapuje okolo ní snad až příliš profesorsky.

Úvod filmu sice věnuje čas Janově osobnostní definici, když poukazuje na jeho důsledné morální zásady, touhu po zkoumání života a odvahu postavit se zvůli, v podání režiséra Sedláčka a hlavně scénáře Evy Kantůrkové ale jde jen o jakési kostrbaté deklamace, které jsou ve filmu proto, protože by v něm měly být, ve skutečnosti však o Palachovi samotném mnoho neříkají.

Křečovitost při definování Palacha jako skutečného člověka, nikoli normalizační ikony, je jasně patrná při zpracování jeho vztahů s příslušníky rodiny, anebo spolužáky či přítelkyní. V rodinném kruhu kupříkladu úplně zaniká jeho vztah s bratrem, jenž se filmem pouze mihne. Přítelkyně je pasována do pozice platonické lásky, u níž není jasný význam pro samotného Palacha i pro film samotný (kromě toho, že s ní ve skutečnosti trávil čas).

A s výjimkou linie s ruským přítelem, který se na rozdíl od Jana vzdá svých zásad, se kolem Palacha spolužáci pouze míhají. Vrcholem nepropracovanosti je pak vztah s Palachovým profesorem, který se podvolí normalizačním tlakům, což Sedláček zpracovává natolik doslovně, že už chybí jen dovysvětlovací titulky pro ty nejpomalejší diváky.

Opakovaně se ukazuje, že Sedláček má jako tvůrce výrazné problémy s udržením díla jako celku, když zvládá jednotlivé scény, jež jsou často emocionálně i dramaticky silné, ale ztrácí se ve zbytku scén jako jakýsi kreativní „best of“ v záplavě tvůrčí hlušiny. 


Zpracování příchodu sovětských vojsk, počátečního odporu a následné normalizace často přichází s opravdu vydařenými nápady. V příběhu Jana Palacha však rezonují jen jako ozvěna potenciálu látky, která v Sedláčkových rukách zůstává nevytěžená. Samozřejmě jako diváci pochopíme, že Palach byl zřejmě ovlivněný svou silnou morálkou a duševně zdevastovaný reakcí společnosti na okupaci poté, co se politické síly dohodly na smířlivém setrvání „mírových vojsk“.

Jenže to ví každý, kdo si někdy o Palachovi otevřel Wikipedii, anebo se při výročí jeho skonu či začátku okupace podíval na televizi. Víc Sedláčkův film nenabídne, a to navzdory tomu, že závěrečná scéna filmu je jedním z nejsugestivnějších a nejmrazivějších momentů, které česká kinematografie může nabídnout.

Hodnocení: Profesorských 60 %