RECENZE: Taneční blbina Backstage ukazuje, jak si padesátnice představuje film o mladých

Autor: Petr Semecký
Před 11 měsíci
476

Nic proti Andree Sedláčkové, která před pár lety natočila vcelku koukatelné sportovní drama Fair Play o dopingu československých sportovců. Vyšlápnout si ale v 50 letech na film o bandě puberťáků, co se chce proslavit trsáním v taneční soutěži, byla jednoduše hloupost. Nejde ani tak o to, že se taneční filmy za posledních 12 let stihly díky sérii Let's Dance vyčerpat. Větší potíž tkví ve skutečnosti, že se téměř o dvě generace starší režisérka pokouší tvářít, že ví, co dnešní mládež chce, jak se chová a mluví. A ano, bolí z toho všechny smysly.

Příběh slovenské partičky West Coast Crew (která ve své malé vísce nemá žádné pobřeží, takže to má být asi jen cool) je dokonalou přehlídkou dramaturgické a scenáristické neschopnosti, v níž se mísí začátečnické chyby, za které se obvykle vyhazuje z filmových škol. Přebytek dějových linií, které nemají žádné vyústění. Nedostatečně vykreslené postavy, které jsou jen věšákem na vlastnosti. Podivná a veskrze nepromyšlená kritika televizních soutěží, jež se nezdráhá porušovat vlastní pravidla. A samozřejmě absurdní dějové zvraty, které jako by scenáristé vymýšleli po pěti panácích slivovice.

WCC (ne, fekální humor ve filmu nikdo neudělá) v úvodu filmu vyhraje lokální taneční soutěž, díky které se „nominuje“ do televizní soutěže, kde si může přijít na půl milionu korun. Zarážející je již fakt, že si sedmičlenný tým myslí, že s půlmilionem (tedy cca 70 000 na jednoho člena) dlouhodobě vyžije a ještě navíc se s ním úspěšně probije na taneční prkna USA. Ale já nejsem ze Slovenska, nejsem dítě z děcáku, ani z romské osady, takže možná nemám adekvátní průpravu.

West Coast Crew se každopádně začíná připravovat na soutěž, během které nepředvede ani jednou choreografii, jež by trumfla jakoukoli taneční scénu, kdy skupina tančí jen tak pro radost v náhodných prostředích, v nichž nikdy dříve netrénovala. Zajímavé. Skoro stejně jako vypadnutí člena týmu po pádu z motorky, na jehož místo nastoupí zdánlivě němý nádražák s tanečními vlohami a děsivým důvodem své mlčenlivosti, který nedává skoro vůbec smysl.


Trpící recenzent při sledování filmu Backstage

Ale to nevadí, protože hlavní housle hrají Buddy a Mary (protože lokální jména nejsou cool, bro). On je syn automechanika, ona dcera vražedkyně (jakože vážně) a spolu chtějí stoupat ke hvězdám. Asi. Z filmu totiž není příliš jasné, co která postava chce a především Buddy mění svůj přístup k taneční skupině a své dívce podle toho s kým a jak se zrovna vyspí. Ačkoli tak vystupuje jako vůdce celé party, neustále jí vrhá kudly doprostřed zad a v závěru si ze všech udělá dobrý den, aby si z něj udělal dobrý den pro změnu samotný scénář, jenž se vůbec netrápí něčím jako vnitřní logikou postav a racionálním chováním. Zvraty si tahá z rukávu, aniž by měly opodstatnění. Postavy mizí ze scény a upadají do kómatu (to jsem si nevymyslel) prostě proto, že to někomu přišlo jako dobrý nápad. A celá taneční soutěž je napínavá asi jako věštění staré Jolandy.


Sama režisérka pak selhává i po vizuální stránce. Nejenže došla k podivnému rozhodnutí všechny soutěžní tance oříznout a rozmazat jako byste sledovali televizní přenos na 20 let staré televizi. Zároveň tyto scény nedokázala natočit jakkoli kreativně. Je tudíž k popukání sledovat, jak celá crew na jedné straně tančí ve složitých choreografiích na ulicích, ve vlacích či továrnách a při svém soutěžním klání trsá jako postřelená husa před statickou kamerou, která někomu sem tam uřízne hlavu, aniž by to kohokoli trápilo. A to za zvuků 20 let starého pražského rapu. Prostě čistý bizár.

Je to škoda, protože taneční skupina The Pastels (a nejen ona) se rozhodně umí hýbat. V podstatě tak stačilo vzít otřepaná klišé, naházet je na papír a nestylizovat každou druhou postavu do gangsterského borečka, co mluví úsměvnou čechoangličtinou. Jenže tvůrci chtěli víc. Chtěli mít film, který se hollywoodským klišé vzpírá a který kritizuje mainstreamové talentové soutěže a ukazuje, jak krutá je realita dnešní mládeže. Což je zhruba stejně vtipné jako když se konglomerát typu Disneyho snaží kritickým prstem poukazovat na odvrácenou stranu kapitalismu. Zkrátka naprostá pitomost, která se dá doporučit snad jen zatvrzelým masochistům a lidem, co netuší, co se svými dvěma vydřenými stokorunami. Za sebe navrhuji skoro jakékoli využití. I jako alternativa k toaletnímu papíru poslouží lépe než jako spouštěč dalšího kola tuzemské filmové lobotomie.

VERDIKT: Odevzdaných 10 %


Recenzent po uvědomění si, že za film zaplatil