RECENZE: Důvěrný nepřítel směšně vykrádá odjinud a nudí

Autor: Petr Semecký
Před 6 měsíci
346

Jedna věc se režiséru Karlu Janákovi musí nechat. Když už nic jiného, alespoň kreativně nezabředl u točení neustále stejného filmu a snaží se prozkoumávat nové, v Česku často opomíjené žánry. Kdysi mu to bezvadně vyšlo s hitovými, leč neoriginálními Snowboarďáky a Rafťáky, kteří dokázali využít poptávky publika na tuzemskou pubertální komedii. S Ro(c)kem podvraťáků už to bylo kvůli kriminální zápletce výrazně horší kvalitou i finančně. No a pohádka Ať žijí rytíři svedla kinohitmakera do vod televizních pohádek, na které se však dá koukat bez výraznější úhony.

S Důvěrným nepřítelem se Janák vlastně z části vrací k žánru, který mu z tvůrčího hlediska sedí asi úplně nejméně – k thrilleru. Ne že by neovládl řemeslo, neukočíroval herce, anebo nedokázal vizuální stránku zkombinovat s hudebním podkresem a vybudovat atmosféru. Problémem je spíše scenáristická zoufalost, která je v Důvěrném nepříteli natolik tristní, že se budete divit, že má film ročník výroby 2018.

Příběhy o nebezpečí umělé inteligence totiž vznikají již desítky let a způsob, jakým Janák svůj film pojal, je někde na hraně fantazie z přelomu 80. a 90. let, kdy si filmaři mysleli, že budoucnost patří velkým budíkovým fontům a rozhraní počítačových IT programů vypadá jako nekonečný překryv jakýchsi tabulek s banálními příkazy z Linuxu.


Přesně takové je zpracování umělé inteligence v supermoderním domě, do něhož se nastěhují Andrej a Zuzana. On je technologický génius (tedy, tvrdí to o něm jeho šéf, i když se v během filmu chová spíše jako idiot), ona sochařka, která je zjevně schopna tvořit jen když se jí do vztahu dostane vášeň (vyplývá to z posudků jejího kurátora). A společně mají otestovat prototyp domu Andrejova zaměstnavatele, jenž se má brzy stát povinnou výbavou života každého movitého nájemníka.

Ale jak už to bývá, technologie si brzy dělá, co se jí zachce, Zuzana začne být paranoidní, Andrej si nechce připustit chybu ve svém díle a do toho se někde kolem domu motá mlčenlivý Ondřej Malý, protože tvůrcům při psaní scénáře brzy došlo, že jen s masturbací ve sprše pomocí virtuálního asistenta a tajuplně nudným dovážení darů od záhadného ctitele si asi nevystačí.


Zní vám to děsivě tupě? Jste na správné adrese a to jsem ani nezmínil, že soused Ondřeje Malého vyrábí aplikace, které spouští ďábelský smích, dokáží vyrušit supervyspělou umělou inteligenci a samozřejmě mají jako svou ikonu obří černou lebku, protože jak jinak takovou aplikaci označovat, že?

Důvěrný nepřítel startuje jako poněkud natvrdlé vztahové drama, v němž žena zůstává neustále sama a mezi návštěvami otravné, věčně připité slovenské kamarádky si uvědomuje, že její milý je dost možná tak trochu prevít. Postupně se však z filmu klube přehlídka technických a dějových klišé, která jste viděli nejméně desetkrát a vždy dávala podstatně větší smysl.

Ostatně o výskytu logiky v tomto filmu si bezpochyby nedělají iluze ani samotní tvůrci, kteří napříč filmem sice přijdou s několika zvraty, pokaždé je však zapomenou logicky zdůvodnit a adekvátně dořešit. Recepční v Andrejově práci sice naznačí, že je Zuzana možná jen objektem zvráceného výzkumu. Tajemný soused má sloužit jakési konkurenci. A Andrej má dost možná poměr se svou kolegyní. Veškeré dějové zákruty jsou však jen slepými uličkami, které mají za cíl odvádět pozornost, aniž by se kdokoli obtěžoval s následným dovysvětlením a zapasováním dílků do výsledného puzzle.


Což je u filmu, který se tváří, že je neustále několik kroků před divákem, docela problém, čemuž nasazuje korunu „velkolepé“ finále, v němž jakákoli logika doslova vystřelí oknem a Janák se z pozice režiséra i scenáristy vrhne do pro něj zjevně španělské vesnice internetem se šířícího vraždícího viru, který má moc kohokoli ohrozit na životě, což však paradoxně jeho vlastní strůjce příliš netrápí, když se spokojí s pouhým konstatováním, že bez zapnutého mobilu nikomu o život přece nepůjde. Ano, protože dnešním vrcholem techniky je mobilní telefon, ne asi.

Závěrečná půlhodina by měla šanci film z bídy scenáristické neobratnosti vykoupit, to by se však Janák musel odvážit jít až na kraj serióznosti a zápletku přepálit způsobem, jaký kdysi předváděla hollywoodská série Resident Evil, anebo třetí Terminátor. Pokud by Zuzana na konci prohlásila, že válka začala a vrhla se vstříc smrtonosným robotům vytvořených českou obrodou počítačového systému Skynet, Důvěrný nepřítel by byl alespoň zábavnou bejkovinou pro otrlé. Takhle je jen podstatnou část stopáže neoriginální nudou, která se ke konci zvrhne v nudný nesmysl, u něhož nevíte, zda se dříve smát, brečet, anebo mlátit hlavou o sedačku před vámi z všeobjímající tvůrčí lobotomie.

Hodnocení: Unuděných 30 %